Jiří Šimek: Vývoj chladných zbraní

Historiky skutečně se zabývající vojenskou historií bychom mohli počítat na prstech jedné ruky. Rád bych v této práci ukázal výsledky zkoumání alespoň některých z nich. Zkoumat sice budu malý kousíček z vojenské historie, ale i tak je možné si udělat obrázek, na jaké úrovni se u nás v současnosti zkoumání středověkých historických militarií nachází.

Obsah:

1. Úvod

2. Časové vymezení práce

3. Chladné zbraně

3.1. Roztřídění a pojmenování chladných zbraní

3.1.1. Kopí a jiné dřevcové zbraně

3.1.2. Palcát, válečné kladivo, sekera, biják

3.1.3. Sax, dýka, tesák a jiné sekundární zbraně

3.2. Meč, král všech zbraní

1. Úvod

V této práci se pokusím zmapovat chladné zbraně, jak se vyvíjely v průběhu středověku. Tímto tématem se nezabývá příliš mnoho odborníků, přitom je to důležitá kapitola v historických vědách. Bitvy a vojenské konflikty vždy hrály stejně důležitou úlohu, jako politika. A přitom se drtivá většina všech prací o středověku zabývá právě politikou a politickým děním. Historiky skutečně se zabývající vojenskou historií bychom mohli počítat na prstech jedné ruky. Rád bych v této práci ukázal výsledky zkoumání alespoň některých z nich. Zkoumat sice budu malý kousíček z vojenské historie, ale i tak je možné si udělat obrázek, na jaké úrovni se u nás v současnosti zkoumání středověkých historických militarií nachází.

Návrat na obsah.

2. Časové vymezení práce

Středověk jako celek je příliš širokým pojmem pro zkoumání i tak malého dílu historie, jako jsou chladné zbraně. Proto jsem se rozhodl omezit mé zkoumání jen na malou část historie - na období od konce 11. století po konec století 15. Tato část středověku se dá snadno zkoumat, existuje dostatek nálezů i písemných pramenů a iluminací, které jasně ukazují badateli cestu. Zároveň je to období s dostatkem válečných konfliktů, které byly natolik důležité, že jim soudobí kronikáři věnovali nejednu popsanou stránku. Z opačné strany času mojí práci dělí 15. století. Doba, kdy přestává existovat středověký způsob boje, těžká jízda utrpěla tolik porážek, že již nešlo přehlížet nevýhody středověce složeného vojska. Do válečnictví začínají pronikat žoldnéři, novověká taktika a palné zbraně. Ale to již nemá příliš společného se středověkým válečnictvím.

Návrat na obsah.

3. Chladné zbraně

Zbraně se v zásadě dělí na tři kategorie - střelné, palné a chladné. Střelné jsou všechny, které využívají mechanického principu k "vyšvihnutí projektilu" dostatečnou rychlostí. Jedná se o všemožné luky, kuše, praky, trebuchety, mangonely... Palné zbraně využívají k vystřelení projektilu střelného prachu, takže mezi ně zařadíme všechny druhy pistolí a pušek, děla, píšťaly... A konečně chladné zbraně se dělí na zbraně vrhací a zbraně pro boj zblízka. Všechny využívají pouze sílu lidských paží, přičemž vrhací je možné použít na větší vzdálenost, zatímco zbraně pro boj zblízka využívají jenom vlastní délky zbraně.1

Návrat na obsah.

3. 1. Roztřídění a pojmenování chladných zbraní

3. 1. 1. Kopí a jiné dřevcové zbraně

Dřevcové zbraně jsou takové zbraně, které mají údernou část nasazenou na delším dřevci. Asi nejpoužívanější dřevcovou zbraní středověku je kopí - základní vybavení každého rytíře. Jako takové má v celém středověku důležité postavení. Tato důležitá zbraň se vyvinula z oštěpu2, jehož kořeny sahají až k prvním lidským nástrojům, protože již v pravěku jsou známé nálezy oštěpů s kamennou špičkou.3 I v průběhu středověku prodělalo kopí značné změny. Do 11. stol. bylo používáno jako aktivní zbraň, to znamená, že bojovník kopí pevně držel jednou rukou a bodal směrem dolů, na pěšáky4 (v této době ratiště měřilo 2,5 m na délku a kvůli pevnému uchopení neměl průměr přesahovat 3 cm). Tato taktika byla s příchodem lepších třmenů a sedel ve 12. století rychle vystřídána pasivním útokem. Při použití nové techniky rytíř pevně držel kopí v podpaždí a využil kinetické energie koně v plném trysku k průjezdu řadou nepřátel.5 Kopí se díky jinému způsobu užívání začalo protahovat, až dosáhlo rozměrů 3 metrů na délku a 5 cm v průměru - rozměry, které umožňovaly kompromis mezi ovladatelností a dosahem. Avšak takto veliké kopí se už nedalo používat při boji muže proti muži, na to bylo až příliš dlouhé a neohrabané. Proto rytíři často po prvním nájezdu kopí zahazovali, aby mohli využít jiné zbraně pro boj zblízka. Kopí začalo v průběhu 11. století dostávat symbolický význam. S vývojem heraldiky se na něj začaly upevňovat praporce s heraldickými barvami a erbem. Ty přinesly do bojů možnost poznávat protivníka, bez nich nebylo možno rozeznat, kdo náleží k jaké družině, a na bojišti by vznikal chaos6. Kopí využívala samozřejmě i pěchota, v raném středověku dokonce ve více než hojné míře. Důvodů je hned několik, ale asi nejdůležitější je cenová dostupnost7. Role kopí zde byla jak aktivní (aktivní útočení), tak pasivní (zakleknutí a držení kopí namířené proti najíždějící jízdě). Další dřevcové zbraně se rozvíjely spíše ve spojitosti s pěchotou. Do 13. století se jedná hlavně o nejrůznější bojové vidle, sekery na dlouhých násadách, dokonce i cepy. Ale svůj skutečný rozvoj zažily tyto zbraně až s ústupem těžké jízdy z popředí bitevního boje. Ve 14. -15. století, kdy pěchota začínala pomalu opanovávat bitevní pole, se začaly rozvíjet nové a záludnější verze dřevcových zbraní. Z kopí se přidáním sekery stala halapartna, později s přidáním nejrůznějších háků a ostnů sudlice, v kurzu zůstávaly i drtivé zbraně na dlouhé násadě - obouruční sekery, cepy, válečná kladiva apod. 8

Návrat na obsah.

3. 1. 2. Palcát, válečné kladivo, sekera, biják

Do této kategorie jsem zařadil všechny zbraně drtivého charakteru, který se začíná prosazovat tím víc, čím těžší ochrannou zbroj bylo třeba prorazit. Právě drtivý charakter dovolil způsobit zlomeniny a těžké pohmožděniny i přes zbroj, kterou nebylo nutné prorazit (to se týká hlavně zbrojí kroužkových, destičkových, šupinových apod., tedy zbrojí neplátového charakteru, ale i plátové zbroje měli s tímto typem útoku veliké problémy). Nejstarší chladnou zbraní této kategorie je kyj, známý již od pravěku. Jednalo se o kus dřeva, kosti… s upravenou rukojetí pro držení a s rozšířeným koncem pro větší pádnost. 9 S postupujícím časem a se zvyšující se zručností ve zpracování materiálů prodělal kyj několik podstatných přeměn, až se dostal k raně středověké podobě. Vyvinul se nový druh zbraně - palcát. Na dřevěný topor se začala nasazovat hlavice z kovu (bronz, olovo, železo...) ve formě koule nebo válečku. Pro větší účinnost se často přidávaly hroty trčící z hlavice do všech stran.10 Bronz jako materiál nedostačoval, hlavice se často tříštila o kvalitnější železo, z něhož byly vyrobeny zbroje. Ani dřevěný topor toho moc nevydržel a často se lámal. S rozvojem zpracování železa se tento problém vyřešil, palcát se začal dělat kompletně ze železa. Hroty, které se těžce přivařovaly na hlavici a často se odlamovaly, byly vystřídány řadou ostrohranných kovových plátků v počtu šesti, sedmi, nebo osmi. Rukojeť byla také kompletně vykovaná ze železa. To už se nacházíme na počátku 15. století. Takto vytvořená zbraň si byla schopna poradit se soudobým plátovým brněním. Další údernou (sečně-údernou) zbraní s velmi dlouhou tradicí je sekera, známá taktéž již od pravěku. Na tento nástroj byly v historii vždy používány nejkvalitnější známé materiály, takže se postupně dělala z kamene, mědi, bronzu, železa a konečně z oceli. Sekera má široké uplatnění i v raném středověku a to nejenom jako zbraň obyčejných lidí, kteří jí obvykle používali k práci. Zbraň která byla snadno dostupná většině populace, se dostala i do rytířské výzbroje. Na Tapiserii z Bayeux je vyobrazen nejeden rytíř v kroužkové zbroji útočící sekerou.11 Svým tvarem to byla zbraň spíše ofensivní, nebylo těžké s ní zaútočit. Váha a těžiště zbraně udělala většinu práce za člověka. Středověké štíty byly vyrobeny ze dřeva a potažené kůží - proti takové překážce byla sekera jednou z nejlepších zbraní - přeci jenom jejím původním účelem bylo štípání dřeva.12 Problémy nastaly teprve, pokud byl sekerník zatlačen do defensivní polohy. Obranná funkce sekery není z nejlepších. Ubránit se samozřejmě možné bylo, ale sekera rozhodně nedosahuje takových defensivních kvalit jako meč. Proto se využívala buď zároveň se štítem, nebo jako obouruční varianta s delším dosahem. Speciálním typem sekery je sekera vrhací. Podle Petra Klučiny byly hojně rozšířeny v českých zemích. Byly považovány za švýcarský výmysl, říkalo se jim proto "švejcarky". V německých zemích se paradoxně nazývaly "böhmische Wurfhackel".13 Tato zvláštní odrůda celoželezné sekery se dala použít jak v boji muže proti muži, tak mohla být vržena na krátkou vzdálenost. Aby měl bojovník jistotu zásahu, byl na všech koncích kde nebylo ostří přidělán hrot. Biják a řemdich jsou jedny z nejnebezpečnějších zbraní středověku. A to jak pro osobu, na kterou útočí, tak i pro samotného útočníka. Velká železná koule na řetězu zapuštěném do dřevěné násady byla velmi nevypočitatelná.14 Mnoho hodin tréninku musel bojovník absolvovat, než se mohl s touto zbraní vrhnout do bojové vřavy. Odměněn byl ale až překvapivou účinností. Velká údernost koule ještě posílená možností řetězu ohnout se okolo štítu a zasáhnout vyvolávaly na bojišti veliký respekt. Tato zbraň začala být hojně využívaná až v průběhu 15. století, kdy začínají na bitevním poli převládat dobře obrněné oddíly. Pro útok ze země na koně nebyl biják příliš uzpůsoben, protože pokud pěšák nezasáhl, vracela se mu koule velikou rychlostí zpátky. Občas využívanou variantou řemdichu byl biják. Na jeden topor se umístilo několik řetězů s menšími koulemi, které dokázaly zasáhnout na více místech na jednou. O to méně byl biják ovladatelný. Poslední součástí z hojně užívané výbavy úderných zbraní bylo válečné kladivo. Nejdrtivější zbraň vyvinutá z obyčejného nástroje, která dosáhla své největší slávy v 15. století. Doba, kdy na bojištích převládaly těžké a pevné plátové zbroje, byla jako stvořená pro použití těžkých zbraní. Podle Petra Klučiny byla bojová kladiva na dlouhé násadě. Většinou měla kovový kladivovitý týl, který přecházel v masivní hrot kosočtvercového průřezu. Z čelní strany (proti toporu) se nacházel hrot, využitelný k bodům.15 Tyto hroty byly skutečně strašlivou zbraní, která si poradila s kterýmkoliv typem brnění. Z boku se vzhledem podobaly hlavě havrana, proto se nazývaly havraní či vraní zobák. Nasazovaly se jak na dřevěná topora, tak se kovaly celé ze železa.

Návrat na obsah.

3. 1. 3. Sax, dýka, tesák

Dostáváme se ke zbraním menšího dosahu. Ty se většinou užívaly jako sekundární zbraně, to znamená, že tyto zbraně rytíř využil, když v boji přišel o meč, nebo v případě dobíjení bojovníka ležícího na zemi. Zároveň sloužily i jako zbraňová výbava méně majetných obyvatel. Začněme u saxu. Název této sekundární zbraně vyskytující se hlavně v raném středověku (od 9. do 11. stol.) byl pravděpodobně odvozen od svých vynálezců - Sasů. Od nich se dostal k Vikingům a všem severským národům. Sax je jednostranně broušený nůž pohybující se ve velikostech od 7,5 do 75 cm. Obecně se dá říci, že čím byl sax menší, tím se hojněji využíval k denním potřebám. Čepel této řezně-bodné zbraně, která je jednostranně vybroušená směrem do špičky a je zapuštěna do rukojeti ze dřeva či z kosti. Ruku nechrání žádná záštita. Sax se jako zbraň příliš nerozšířila a zůstala hlavně v britských a severských zemích, ale lze se s ním setkat i mimo tato území. Tesák (falchion), se začal prosazovat pravděpodobně díky styku s orientem. Jedná se o meči podobnou jednostranně broušenou zbraň, jejíž čepel se od záštity postupně rozšiřovala (pak se jednalo o tzv. malchus), nebo byla šavlovitě prohnutou vzad. Vyskytovala se v nejrůznějších variantách od 1,2 m dlouhých obouručních nožovitých tesáků bez záštity vyobrazených v Maciejowské bibli16, až po výše zmíněné malchusy. Speciální variantou byl tzv. český tesák - šavlovitě prohnutá zbraň bez záštity, kterou nahrazoval řap čepele ohnutý zpátky k čepeli (a tak vytvářející částečný kryt pro ruku).17 Tesák byl asi nejvíce využívanou poboční zbraní středověku. Pro svou nenáročnost na výrobu a spotřebu materiálu byl relativně finančně dostupný širší veřejnosti. Ve správných rukou byl stejně smrtící jako meč. Dýka je nejmenší z pobočních zbraní. Mnozí historici se domnívali, že dýka mizí s antikou a dále se až do 14. století objevuje jenom nůž. Podle Petra Klučiny tuto tezi zpochybňují některé iluminace ze 13. století, jež ukazují nejen bojovníky, kteří mají za pasem dýku, ale i jak s touto dýkou přímo zacházejí.18 Od v raném středověku používaných nožů se dýka lišila použitím záštity, oboustranným broušením a trojhranným, nebo čtyřhranným profilem čepele. Popularita dýky od 14. století prudce stoupá, stává se další zbraní těžkooděného jezdce. Byla ideální k dobíjení protivníků na zemi, snadno pronikla kroužkovým brněním a najít skulinu mezi pláty jí také nedělalo žádné problémy. Rozlišujeme několik základních druhů dýk používaných od 14. do15. stol. Asi nejrozšířenější byla dýka "terčovka" s terčovitou záštitou a hlavicí. Dalším typem byly dýky s mečovitou záštitou a hlavicí. Velice populární byly také baselardy (basilardy), jejichž hlavice a záštita tvořily jakoby písmeno H.19 Speciálním případem byla dýka z 15. století s velice úzkou bodnou čepelí vytvořená speciálně pro dobíjení ležících protivníků. Říkalo se jí miséricorde - milosrdná. Je ukázkou pokročilé specializace zbraní.20

Návrat na obsah.

3. 2. Meč, král všech středověkých zbraní

Meč - symbol, nejužívanější zbraň středověku, odznak privilegií, je asi nejznámějším aspektem celého středověku. Skoro každý si dokáže představit, jak vypadá. Dlouhá oboustranně broušená čepel ukončená na řapu nasazenou záštitou, jílcem a hlavicí. Počátky existence meče jsou datovány do doby bronzové, kde se první exempláře začaly odlévat z bronzu. V době železné asi nejvíce zdokonalili výrobu mečů Galové, používajíc železa, ze kterého kovali meče s dlouhou čepelí, jež známe i později ze středověku. Jenom příčka ještě nebyla úplně středověkého tvaru. Od Galů se meč dostal do povědomí germánských barbarů, kteří znalosti mečů přenesli až do karolinské doby. A tak vznikl meč francký/karolinský (někdy se používá i označení normanský). Nejčastěji měřily kolem 75 - 100 cm, šířka čepele se pohybovala mezi 5 - 7 cm. Uprostřed odlehčoval meč výbrus - rýha. Meč měl v té době ještě zaoblenou špičku, což znamená, že se používal spíš k sekům, než k bodům.21 Tyto meče měly delší rovnou záštitu pro dokonalejší ochranu loktů a hlavici většinou ve tvaru para ořechu. Meč nebyl levnou záležitostí, dovolit si ho mohli jenom zámožní šlechtici a rytíři22. Dost často byla skutečně dobrá čepel děděná po dvě generace, než byla vyměněna za jinou. Z mečířství se stává velké umění a veliký obchod. Asi nejvýznamnější dílny této doby se nacházely v Porýní ve Francké říši. Byly natolik kvalitní a žádané, že byste se s jejich čepelemi mohli setkat po celé tehdejší Evropě. Nejvíce žádané byly samozřejmě u výbojných národů. A tak se paradoxně zbraně výrobců postupně obrátily proti nim. S těmito kvalitními čepelemi bojovali např. Vikingové při svých nájezdech na Evropu (využívali čepelí z franckých dílen, ale garnituru si již dodělávali "po seversku" se stylizovanou půlkruhovou hlavicí, rovnou krátkou zdobenou záštitou…), nebo Maurové z Pyrenejského poloostrova. Kvalita franckých čepelí byla způsobena novým druhem zpracování - tzv. svářkovým damaskem. Řemeslník, vyrábějící meče touto technikou, použil tenké pruty tvrdé oceli a měkkého železa, dlouhé kolem 40 - 50 cm, které kováním svařil dohromady. Vzniklé segmenty pak různě přehýbal, kroutil a poté je opět svařil a narovnal. Tak postupně vznikla střední část čepele. Nakonec se celá čepel brousila, leštila a rovněž chemicky mořila nějakou organickou kyselinou.23 Meče vyrobené v tomto období se nelámaly a vydržely po dlouhou dobu. V průběhu 12. století se meč začíná pozvolna měnit. Délka čepele zůstala přibližně stejná, ale prodloužil se jílec - k dosažení silnějšího úderu je potřeba meč chytit do obou rukou. Původní jílec byl koncipován přesně na ruku majitele. Posunutím hlavice dál od záštity došlo nejenom k prodloužení části pro ruce, ale i k posunu vyvážení meče. Další možností, jak snadno prorazit kvalitní kroužkovou zbroj (tehdejší obvyklý druh brnění) byl bodný útok. Kroužky se při tomto typu útoku snadno rozevřely, nebo dokonce prošly do těla majitele. Proto se u mečů této doby začíná objevovat špička, ta ještě neurčuje plně sečně-bodný charakter zbraně - pořád převládá sek nad bodem, ale už je na cestě k tomuto přerodu. Meč se v tomto údobí používal výhradně jednoručně, na druhou ruku byl nasazen štít. Jenom pokud byl potřeba zasadit drtivější úder do odkryté části protivníkovy obrany, použilo se obou rukou, přičemž štít zůstal na ruce, připevněn na řemínkách. Tímto se vývoj meče rozděluje do dvou základních typů. První šel cestou prodloužení a větší údernosti (ten s možností držet oběma rukama), druhý spíše využíval rychlosti jednoruční zbraně spoléhaje na větší množství lehčích úderů.24 A tak v průběhu století třináctého reaguje zbroj na zbraně a zbraně zase na zbroj. S příchodem plátových segmentů zbroje přestávaly meče starého typu stačit. Neměly dost velikou pádnost na to, aby železné pláty prorazily. Dokonalejší zbroj šlo překonat dvěma základními způsoby. Bylo možné nechat meči charakter sečné zbraně, pak se musela zvýšit pádnost zbraně. Takovou zbraň už ale nebylo možné ovládat jednoručně. Proto se jeho rukojeť prodloužila na jeden a půl ruky, nebo až na délku dvojruční. Vznikají nové druhy velkých válečných mečů (grete Swerdes, espées de guerre, grand espées). Druhou cestou bylo vytvoření kratšího meče s výraznou špicí - meče bodného. Tím bylo možné prorazit kroužkovou zbroj tam kde nebyly pláty, nebo najít skulinku mezi jednotlivými lamelami.25 Samozřejmě existovala i kombinace obojího, sečně-bodné meče tzv. jeden a půl ruční meče. Tento typ zbraně se držel v obou rukách a využíval jak pádnosti seků, tak přesnosti bodů. Čepel takového meče měřila průměrně kolem 100 cm, byla u záštity poměrně široká a přecházela rovnou do špičky. Aby se zvýšila ovladatelnost zbraně, bylo nutné umístit na meč větší hlavici, a tím posunout těžiště meče blíž k ruce. I když se zdá, že takovýto meč musel být pro svou pádnost velice těžký, nebyla to pravda. Po vybroušení měl kolem 1,5 kg, což není příliš veliká zátěž pro dvě ruce.

Návrat na obsah.

Poznámky

1Srov. Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 30

2Oštěp je zbraň jak vrhací, tak bodná na rozdíl od kopí, které je pouze bodné.

3Srov. Sergelles, V.: Zbraně, které zasáhly do vývoje lidstva 1, Obzor Bratislava 1992 s. 9

4Srov. Nurmann, B. a kol.: The Vikings, Windrow & Green, London 1997 s. 95

5Srov. Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 127

6Identifikace nepřítele byla důležitá, pokud rytíř chtěl vydělat na výkupném. Více o tomto zvyku viz. kap. Rytíři a rytířství.

7Ke zhotovení kopí je zapotřebí relativně malé množství v té době drahého železa, a ani výroba nepotřebovala mistra kovářského umění.

8Srov. Balent, M.: The compendium of weapons, armour & castles, Palladium books Detrit 1991, s. 23 - 24

9Neoznačujme za kyj prvotní neupravené kusy dřeva/kosti používané k útoku. Takové zbraně sice splňují definici chladných zbraní, ale pořád to jsou pouhé neupravené přírodní výtvory.

10Srov. Le Duc Violle: Encyklopedie středověku, oddíl - zbraně, elektronická verze, překlad: Bednářová J., 2003, oddíl Palcát s. 1

11Tapiserie z Bayeux, elektronická podoba, ke stažení na www.magnificusporcus.webzdarma.cz v červnu 2002

12Srov. Nurmann, B. a kol.: The Vikings, Windrow & Green, London 1997, s. 16 - 18

13Srov. Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 394

14Srov. Le Duc Violle: Encyklopedie středověku, oddíl - zbraně, elektronická verze, překlad: Bednářová J., 2003, oddíl Řemdich

15Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 409

16Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 239

17Srov. Funcken, L., Funcken, F.:Historische waffen und Rüstungen, Orbis Verlag, 2001, s. 214 - 215

18Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 237

19Srov. Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 391 a Funcken, L., Funcken, F.:Historische waffen und Rüstungen, Orbis Verlag, 2001, s. 217

20Srov. Le Duc Violle: Encyklopedie středověku, oddíl - zbraně, elektronická verze, překlad: Bednářová J., 2003, oddíl Milosrdná

21Srov. Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 88

22Jeden ze zdrojů z 10. století přirovnává cenu meče skvělé kvality k 15 mužským otrokům nebo 120 volům - Nurmann, B. a kol.: The Vikings, Windrow & Green, London 1997, s. 19

23Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 88

24Srov. Funcken, L., Funcken, F.:Historische waffen und Rüstungen, Orbis Verlag, 2001, s. 213 a s. 217

25Klučina, P.: Zbroj a zbraně, Evropa 6. - 17. století, Paseka, Praha - Litomyšl 2004, s. 384

2 Responses

  1. Dobrý den, potřebuji zjistit vzhled halapartny ze 14.stoleti, protože existuje více než 6 různých typů, obracím se na Vás. Děkuji za info
  2. Dobrý den Michale, kontaktujte mě prosím na e-mailu jan.aksman(zavináč)post.cz nebo na FB (Jan Aksman) Odpověď na vaší otázku bude na delší povídání. S pozdravem za skupinu Heraldicus Jan Aksman.

Leave a comment