Jiří Šimek: Česko-německé vztahy ve středověku

Práce Jiřího Šimka přispívá k diskusi česko-německých vztahů v období středověku. Je národní cítění otázkou až národních států, nebo má své kořeny mnohem dříve? Zároveň v práci popisuje tehdejší společnost a její rozčlenění.

Obsah:

1. Úvod

2. Překážky ve zkoumání středověku

3. Časového vymezení práce

4. Středověká společnost

4.1. Lingvistické rozdíly ve významu některých slov

4.2. Společnost, Bůh a dokonalost

4.3. Trojí lid

4.3.1. Základní skutečnosti

4.3.2. Oratores

4.3.3. Belatores

4.3.4. Laboratores

4.3.5. Lidé na okraji společnosti

5. Česko-německé vztahy

5.1. Belatores a Oratores - dva pohledy na svět

5.2. Zahraniční a vnitrozemský okruh

5.3. Národní cítění jako středověký pojem

5.3.1. Základní proudy v moderním zkoumáním historie

5.3.2. Existoval nacionalismu ve středověku?

5.4. Vlna nacionalismu v 19. stol. jako reakce na ústup křesťanské ideologie

6. Závěr

7. Literatura a další prameny

1. Úvod

V této práci zkusím vysvětlit jeden z mnoha pohledů na středověkou společnost. Pokusím se odpovědět na otázku, zda existoval nacionalismus již ve středověku. Je to poměrně složitý problém velice náročný na interpretaci. Nepokouším se proto o vyslovování věčných pravd. Je to jenom můj pohled na věc, který pravděpodobně není stoprocentně správný. Ale i tak bych rád přispěl svou troškou do mlýna. V první části jsem se snažil vysvětlit princip a fungování středověké společnosti. Po této části již přejdu ke konkrétní úvaze na téma nacionalismu a česko-německých vztahů ve středověku, založené na historických faktech a výkladu společnosti.

Návrat na obsah.

2. Překážky ve zkoumání středověku

Zkoumání středověké společnosti je velice komplikovaný problém, který naráží na celou řadu problémů. Lidé se sice za tisíc let příliš nezměnili, ale společnost a pohled na společnost prošly mnohými změnami1, které se podepsaly na vnímaní světa jako celku i na vnímání pojmů vytvořených člověkem. Nejvíce je to vidět na středověké obřadnosti. Ta se výrazným způsobem odlišovala od současných zvyklostí hojným využívání symboliky, která se zachovala do dnešních dob snad jen při církevních obřadech. Celý svět byl tehdy neznámý a děsivý. Démoni a ďáblové čekali v každém hlubokém lese - přírodní vědy ještě nestihly vysvětlit záhadné přírodní úkazy. Středověké umění je plné symbolů, kterým dnes ztěžka přiřazujeme význam. Některým z nich rozumíme bez problémů i dnes, ale mnoho jich není2. Tyto symboly přechází z umění do všech sfér středověké společnosti. Skrytý význam dostává gestikulace, části oblečení, zbraně a ti jež jimi vládnou… Též jazykové vybavení středověké latiny je veliký oříšek současné interpretace. Dnešní moderní jazyky zkrátka nemají dostatečně velkou slovní zásobu, aby mohly obsáhnout jemné rozdíly v sémantice slov s podobným významem. Pokud je v jednom latinském textu postupně použito výrazů signum, figura, exemplum, memoriam, similitudo, které jsou všechny překládaná výrazem "symbol", není to náhoda. Naopak, slova jsou pečlivě volena a podstatným způsobem od sebe významově oddělována.3 Jak je vidět, interpretace hmotných i nehmotných pramenů je obtížnější než při zkoumání dějin modernějších. Zároveň je zde veliký prostor pro debaty jednotlivých historiků, které čas od času přejdou do osobní roviny. A to je jenom na škodu věci.

Návrat na obsah.

3. Časové vymezení práce

Ke zkoumání jsem si vybral pouze určitý úsek středověku, a to od konce 11. století do druhé poloviny století 15. Zkoumat středověk jako celek je prakticky nemožné. Společnost prodělala za tisíc let trvání středověku ohromný posun jak v myšlení, tak v kulturním okruhu. Počátky tohoto údobí jsou zahaleny ve tmě. Nemáme dostatek písemných pramenů, většinu informací se dozvídáme z hmotných pramenů. Z těch je velice těžké usuzovat na myšlení soudobého člověka - předměty nezachycují myšlenky, spíše kulturu. Písemné prameny se začínají objevovat až s příchodem pevnějších státních celků. Toto období je navíc neuvěřitelně bouřlivé. Z východu hrozí nebezpečí kočovných kmenů (Avaři, Uhři…), Španělsko je pod nadvládou Maurů, kteří se pokoušejí o expanzi i do Evropy, ze severu útočí Vikingové. Evropa se snaží obhájit sama sebe. Od konce 11. stol. tyto výpady končí - Normané přestali s dobyvačnými válkami, rozpadá se Kordóbský chalífát a začíná se připravovat reconquista, výpady Uhrů ustaly. Zároveň se mění i společnost jako taková. Ve stavitelství vytlačuje kámen dřevo, dochází ke změně v jídelníčku (objevuje se větší rozmanitost přijímané potravy, díky trojpolnímu systému už hladomory nejsou tak časté), rozvíjí se vnitřní kolonizace,4 dochází ke vzniku pevných lenních pout a s ním i k rozvoji feudalismu. Celé toto údobí se postupným vývojem pomalu mění. K dalšímu velikému zlomovému bodu dochází až ve druhé polovině 15. stol. Jiří z Poděbrad je roku 1458 zvolen českou šlechtou králem. Králem se tím nestal příslušník královského rodu, nebo nejvyšší šlechty. Legitimitu své vlády neodvozuje již z Boží vůle, ale z volby zemským sněmem. Tento znatelný důkaz proměny ve společnosti následovaly brzy další skutečnosti. Roku 1497 se rodí Vladislavské zřízení zemské5 - soupis starých i nových právních norem pořízený královským prokurátorem Albrechtem Rendlem z Olšavy. Součástí tohoto zřízení bylo i uzavření stavu vysoké šlechty uznáním 47 šlechtických rodů za starobylé. Další rozšiřování řad vyšší šlechty je možný jen na základě rodové spřízněnosti, nebo později pomocí byrokratických oklik. Rokem 1497 je prakticky uzavřeno staré období, Země koruny české míří vstříc blížícímu se novověku. A tam také končí mé zkoumání.

Návrat na obsah.

4. Středověká společnost

4.1. Lingvistické rozdíly ve významu některých slov

Rozdílnost v jazykovém vyjadřování je jedna ze ztěžujících okolností interpretace středověkých textů. Dokonce i v tak neobšírném tématu, které se snaží postihnout tato práce, lze narazit na několik nesrovnalostí v sémantické stránce výrazů. Jedním z prvních příkladů je podle Petra Čorneje slovo společnost. Tímto termínem se ve středověku mínilo shromáždění, setkání skupiny lidí, nebo skupina lidí sešlá k právnímu jednání. Zároveň to byl výraz pro určitý společný znak (společnost lidí a hovad). Společnost v dnešním pojetí vnitrostátní, kulturně-politicko-hospodářského stavu se tehdy vyjadřovala jinými souslovími. Často přichází na pomoc slovo obec, ale tento termín měl sedmnáct významů, takže ani toto není řešením. Asi nejblíže dnešnímu pojetí společnosti je úsloví obecné dobré. Tento termín se objevuje od 14. do 16. stol. Jedná se pravděpodobně o doslovný překlad z latiny. Vyjadřuje to, co středověký člověk chápe jako společnost - to co je obecně dobré, to co slouží k dobru obce. Dalším používaným synonymem byla církev (cierkev). Společnost je souhrnem všech křesťanů, stejně tak jako církev, proto jsou tyto dva pojmy pro středověkého učence významově velmi podobné. T. Štítný používá pojmenování lidský stav a přirovnává lidskou společnost ke kůrům andělským. Dalším odlišně užívaným pojmem je národ. Ve středověké mluvě značí to, co se narodilo, bylo zrozeno. Pro označení národnosti používali spíše označení jazyk.6 Jak je vidět, využívalo se jinak postavených pojmů, které byly vystavěny na jiném myšlenkovém základě. V práci používám výrazy společnost nebo národ/národní myšlení a myslím tím právě moderní významy slov (pokud neuvedu jinak).

Návrat na obsah.

4.2. Společnost, Bůh a dokonalost

Středověká společnost je stav, který je stvořený a daný Bohem. Tento stav se týká pouze křesťanské části populace světa. Všichni ti, co přijali křest, jsou hodni zapojit se do této společnosti. Nikomu není zakázáno být spasen: Není už rozdílu mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Ježíši Kristu. (Ga 3,28)7 Společnost je součástí universálního koloběhu, který počíná stvořením světa a končí apokalypsou. Tento vesmírný řád, řád universa, byl dán Bohem "na věky". Lidská společnost je nedokonalá, je omezená časem - má počátek a konec, je spjata s pozemským světem. Přes všechno toto se ale může dokonalosti přiblížit, může se snažit žít v souladu, v harmonii s universálním řádem (ordo). Tento řád je podle Abélardovy školy: To, co můžeme pozorovat na divadle planet, kde každá součást má své místo a svůj řád, který neomezuje ostatní.8 Harmonii universa se může společnost přiblížit pouze dodržováním písma svatého. Postupným výkladem a konfrontací tohoto zdroje středověkého myšlení a skutečnosti došli středověcí učenci k existenci tří stavů - trojího lidu.9 Řehoř VII. vysvětluje v jednom ze svých dopisů (VI,35) přísné vyhranění tohoto řádu: Prozřetelnost správy Boží zavedla rozdílné stupně a řády tak, aby nižší vzdávali úctu vyšším (potiores) a vyšší projevovali náklonnost nižším. Z různorodosti se rodí shoda úřady se harmonicky doplňují. Celek (universita) přetrvává jenom díky uspořádání (ordo) rozdílů. Příklad nebeských kůrů nás učí tomu, že žádná bytost nemůže žít ani být spravována na základě rovnosti. Andělé a archandělé si, jak víte, nejsou rovni, liší se jeden od druhého svou mocí a řádem. Jestliže existuje takové rozlišení u těch, kteří jsou bez hříchu, jak by mohli žít lidé, aniž by se podřídili podobnému uspořádání? Pak se mír a láska mohou potkat, čistota se může vyvíjet ve vzájemné shodě s Boží láskou, každý úřad najde své spásné naplnění, jestliže se může odvolat k jedinému nadřízenému (praepositus).10

Návrat na obsah.

4.3. Trojí lid

4.3.1. Základní skutečnosti

Ideál středověké společnosti vychází z rozdělení Božího národa na tři stavy: duchovenstvo (oratores), feudualistické vládce - světský stav (belatores) a konečně pracující dělný lid (laboratores).11 Tvoří kompaktní celek, jedni jsou závislý na druzích. Vládnoucí vrstvy jsou dvě. Ruku v ruce prochází středověkem vláda světská a vláda církevní. Jako všude, kde figuruje moc, i zde docházelo k problémům. Asi největší nastal na začátku námi sledovaného období. Císařství a papežství svedlo mocenský boj o investituru. V sázce samozřejmě nebyla jenom investitura, ale spíš celá soudobá představa sakralizované moci. Na straně světské moci byla ohrožena existující podoba universálního a nedělitelného císařství. Před vyřešením tohoto sporu vládlo duchovenstvo a šlechta ruku v ruce. Obě vrstvy byly nadřazené pracujícímu lidu, obě žily z poplatků od těchto lidí. Společně se staraly o vybudování slávy Boží na zemi. Křesťanský universalismus se úspěšně rozvíjel. To se ale mělo brzy změnit. Výsledkem boje o investituru bylo rozbití tradiční představy společnosti jako civitas Dei (společnost Boží), v níž imperium (císařství) a sacerdocium (kněžství) uplatňují vzájemné spojení.12 Od této chvíle se projevují mnohem větší rozdíly v pojetí moci. Prakticky se odděluje moc světská od moci církevní. Společnost se změnila. Pokud bychom chtěli vyobrazit původní společnost, asi by se podobala vertikálně umístěné úsečce. V nejspodnější části by byli lidé mimo společnost - nezařazení. Výše už by se nalézali příslušníci dělného lidu (laboratores) a v nejvyšší části by se nacházelo duchovenstvo (oratores) a světský stav (belatores), svorně se dělící o moc. Po skončení bojů o investituru se schéma mohlo podobat spíše písmenu ypsilon. Lidé na okraji společnosti a dělný lid zůstal ve spodní části - v noze písmena. Duchovní a světská moc se rozdělila do dvou větví, již nevládnou společně. Čím níže se člověk v tomto schématu nalézá, tím blíže je pokušení a peklu - nejblíže byli samozřejmě lidé nezařazení do tohoto společenského systému. Na vrcholu písmene se nalézali císař a papež. Oba na své větvi, oba stejně vysoko, oba stejně blízko Bohu. Tato dvě ramena jsou závislá na dělném lidu, ale nezodpovídají se mu. Zodpovídají se jedině vyšší instanci.13 Král a papež jsou odpovědní stejné instanci. Jako nejvyšší pozemští představitelé se nezodpovídají žádnému smrtelníku, mají kontrolu nejvyšší - kontrolu Boží. Právě jemu skládají účty při posledním soudu, jemu jsou odpovědni za křesťanský universalismus14 (obě schémata v přílohách). Představa třech stavů jako nepropustných vrstev je značně zavádějící. Vrstvy byly vzájemně propustné a to v obou směrech. V historii se vyskytlo vskutku mnoho případů, kdy si zchudlý šlechtic přivydělával loupením na královských cestách. A často byl i po zásluze pověšen. Naopak vzestup vzhůru zas tak častým jevem nebyl, ale tvrdit, že byl nemožný by bylo přitažené za vlasy. Vyskytlo se několik případů, kdy byli obzvláště udatní bojovníci obdarování lénem a šlechtickým titulem. A to znamenalo jistou cestu z dělného lidu mezi šlechtu. Postup v církvi byl ještě snazší. Kláštery byly otevřeny a na mnišskou dráhu se mohla dát většina populace. Lidé vstupující do církve měli jen jednu velkou podmínku pro přijetí do duchovní společnosti, museli mít dostatečně silnou vůli, aby vydrželi všechna církevní pravidla a nařízení, obzvláště celibát. Teď se pokusím nastínit jednotlivé vrstvy a jejich úlohu ve společnosti.

Návrat na obsah.

4.3.2. Oratores

Kněžstvo, bojovníci na poli duše, sbor válečníků bojujících proti armádám temnot vedeným samotným padlým andělem - Satanem. Důležitý byl každý bojovník, ale co zmohl smrtelník proti bytosti z plamenů pekelných? Jedinou možností bylo spojit se, jedině církev mohla zaručit duši klid a pomoc. A jak jinak zahánět služebníka temnoty, než slovem božím. Liturgické modlitby a neustálý zpěv stoupaly v oblaku kadidla vzhůru k božímu trůnu jako věčný chvalozpěv a úpěnlivá prosba o smilování. Probíhá zde lítý boj, jen rytíře nahradili mniši a hrady kláštery. Základním posláním kněžského stavu bylo modlit se za lid. Na jedinci nezáleželo, sám ničeho nezmohl. Tak jako rodinnou pomstu společně vykonával celý rod a odveta postihla nejenom viníka, ale celou jeho rodinu, tak i křesťanská obec vzdorovala silám zla. Každé provinění byť i jediného z lidí mohla ohrozit celé křesťanstvo, každý očištěný očišťoval celou společnost, každý modlící se dával naději všem ostatním. Proto lidé doufali, že mohou dojít spasení cizím odříkáním. A právě toto kolektivní vykoupení bylo v rukách kněžstva. Klášter byl centrem tohoto odříkaní, získával boží odpuštění a rozděloval je ostatním. První samozřejmě sklízeli ovoce své práce mniši. Kus rajské země si nejprve vyhradili pro sebe, pak teprve mohli začít myslet na ostatní, nejprve na své pokrevní příbuzné, pak teprve na dobrodince. Proto bylo u šlechtických rodin zvykem posílat členy svých rodin do klášterů a kněžských seminářů, nebo alespoň několik klášterů finančně podporovat.15 Ale toto všechno je jenom ideální soudobý pohled na věc. K této skutečnosti se nejvíce přiblížili kláštery 11. století. Pak s narůstajícím bohatství, přibývá i světských starostí, ale hlavní úloha mnišstva zůstala stejná. Jenom míra začlenění do společnosti se zvyšuje s postupujícím časem. Ale i postoj k víře jako takové došel v průběhu sledovaného období ke značným změnám. V 11. století je víra pevně spjatá s náboženstvím. Postoj je jednotný, individualizace neexistuje. Každý má stejnou universální křesťanskou víru, každý je vyznavačem téhož náboženství. V průběhu 13. a 14. století dochází k individualizaci víry, kterou podporoval i silný vliv nominalismu. Teorie poznání Viléma Ockhama vskutku upřednostňovala jednotlivé jako předmět poznání a zpochybňoval veškerou universálnost pojmů. Spojení náboženství od víry dostalo závěrečnou ránu s příchodem husitského hnutí a reformace. Husitská revoluce se konala ve jménu víry proti církevní instituci. Následná reformace s luteránským uchýlením se k víře jako takové a náboženské války potvrdily, že víra, napříště odlišovaná od náboženství, spadá pouze do nitra každého jednotlivce - do jeho soukromé sféry. I přes postupující individualizaci víry si kněžský stav ponechal svůj úkol, kterého se držel prakticky až do moderní doby, kdy duchovní armádu definitivně vystřídala logika a přírodní vědy.

Návrat na obsah.

4.3.3. Belatores

Jestliže se duchovenstvo vrhalo do víru křesťanského světa se Svatou knihou v ruce, světský lid používal k obraně Božího slova meče a činy. Neboť právě tito lidé bránili a chránili společnost navenek i zevnitř. Starali se o správu společnosti, zajišťují prosperitu i za cenu boje a konečně starají se o expanzi křesťanského universalismu do celého světa. Tak, jak se oratores starají o blaho duše, starají se Belatores o blaho těla. Spravují a zabezpečují fungující infrastrukturu, řídí obchod a výměnu zboží, řídí výrobu, v rukou mají prakticky všechnu světskou moc. Přesto se nemůžou bez kněžstva obejít. Kdo jiný by jim pak zaručil vykoupení? Zároveň byli vázáni mnohými sliby a to jak manskými, tak rytířskými. V 11. století je již tato společenská vrstva plně propletena vzájemnými závazky a sliby věrnosti. Světský lid nebyl nikdy tak soudržný, jako představitelé církve. Tato vrstva se v zásadě dělí na dva tábory. Jedním z nich jsou lidé starší vznešené krve - šlechtici mající urozenost (nobilitas). Tito se o svá privilegia nemuseli nijak zasloužit, stačilo se jen správně narodit. Naproti nim stáli rytíři (milites), stateční muži, kteří museli nejprve prokázat, že jsou hodni stát se příslušníky rytířského stavu - že jsou hodni pasování na rytíře. V průběhu věků se tyto dvě základní složky světského lidu předháněly ve společenském postavení. Ne vždy měla šlechta navrch. Tak například ve 13. století stavějí seznamy svědků z oblasti Namuru milites, před nobiles. Taktéž i v sousedním Henegavsku - tam dokonce sledujeme tento vývoj již od konce 12. století. Trestní listiny z roku 1200 neprivilegují pouze nobiles, ale i milites a jejich syny do dovršení pětadvacátého roku věku.16 Ale ani pro rytíře není krev voda. I oni se odvolávají na chrabré činy svých předků, i oni jsou odpovědni celým zástupům svých předchůdců a svému jménu. Toto nepřesné zobecňující rozdělení v žádném případě není absolutní. Šlechtici a rytíři se vzájemně prolínají, však i králové byli pasováni na rytíře.17 Být rytířem bylo velice zavazující, protože se nedrželi jenom vlastních morálních zásad, ale i složitého systému rytířských ctností. Takový rytíř musel být dostatečně bohatý, aby si mohl dovolit nejlepší zbroj, silný jak fyzicky, tak duchovně, musel toužit po slávě, dbát o své jméno a svou čest, musel být odvážný, věrný svému pánovi a svým závazkům, solidární vůči dalším rytířům a konečně musel ochraňovat slabé, nemocné, vdovy a sirotky. Jedním z nejhorších přestupků proti rytířskému kodexu bylo lakomství. Mnozí rytíři se radši zruinovali, než aby byli z tohoto smrtelného hříchu nařčeni.18 Rytířem se člověk nerodil, rytířem musel být jmenován - pasován. A k tomuto ceremoniálu vedla dlouhá cesta. S rytířskou kariérou se začínalo již od útlého věku. Mladý pán byl vychováván k válečnickému umění, k rytířským ideálům a k poslušnosti svému pánovi. Až dospěl do jinošských let, nastoupil poddanskou službu u některého z rytířů, stal se z něj panoš (clientes). Až teprve po své první velké bitvě, či po prvním hrdinském činu směl být pasován na rytíře.19 Při slavnostní ceremonii byl vyzdvižen do vyššího stavu a byly mu předány odznaky jeho hodnosti - meč, pás, zbroj a plášť. Ceremoniál pasováni se lišil kraj od kraje, proto se mu zde nemá smysl příliš věnovat. Jak je patrné, bylo mnohem složitější stát se rytířem, než se narodit šlechticem. Velmi vysoko na společenském žebříčku se samozřejmě nalézali ti, co byli ze starobylých rodů a zároveň si vysloužili i poctu být rytířem. Nejvýše se však nalézal král, potažmo císař. Hlava křesťanské společnosti odpovědná za celou zemi. Vrchní zákonodárce, velitel vojsk i nejvyšší soudce. Nad něj již nebylo nic vyššího náležejícího do oblasti světské moci. On určoval běh společnosti a on za ni plně odpovídal. Nikoliv před společností, ale před sebou samým a před Bohem.

Návrat na obsah.

4.3.4. Laboratores

Dělný lid, vytvářející všechen materiál, výrobky i potraviny. Nejpočetnější článek středověké společnosti. Do této kasty náleželi všichni, co byli nuceni dělat rukama, což pro zajímavost zahrnovalo i umělce. Ti tedy nebyly v hierarchii společnosti výše než zemědělci, nebo stavitelé. Všichni pracovali pro slávu Boží, všichni byli křesťany a všichni odváděli svou práci poctivě, tak proč dělat rozdíly. V období do konce 15. století převládá obyvatelstvo vesnické, které tvoří až 80 % dělného lidu. Městské obyvatelstvo a měšťané jsou v menšině - tvoří 10 až 12 % populace.,20 Každý z těchto lidí měl svou příslušnost k obci, potažmo městské čtvrti. Každý patřil pod určitého pána, kterému odváděl daně, a ten se na oplátku staral o jeho bezpečnost. Jinak to byli zcela obyčejní lidé stejného typu, jako žijí dnes. Prožívali si podobné radostné chvíle i chvíle smutku, báli se stejných věcí a řešili obdobné problémy. Člověk se zkrátka za tisíc let příliš nezměnil.

Návrat na obsah.

4.3.5. Lidé na okraji společnosti

Ve středověké společnosti existovala skupina lidí, kteří byly ještě níž než dělný lid. Byli to lidé na okraji společnosti - lidé do společnosti nezařazení a lidé s opovrhovaným zaměstnáním. V zásadě všechna opovrhovaná zaměstnání měla co do činění s krví nebo exkrementy, popřípadě se jednalo o řemesla, která už svou podstatou pohoršovala morální cítění. Jednalo se jmenovitě o lazebníky, ranhojiče, katy, čističe veřejných záchodů, čističe stok, nevěstky apod.21 Mezi lidi nezařazené do společnosti patřili herci, žongléři, kteří byli sami o sobě velmi podezřelí, žoldnéři bez zaměstnání, žebráci, malomocní … Úplně nejníže, a tedy i nejblíže peklu, se nacházeli Židé se svojí výlučností, vymezeností a odmítnutím uznat Ježíše Krista jako syna božího, a kočovní cikáni vykázaní r. 1410 ze Sedmihradska.22 Tito lidé neměli prakticky žádná práva. Dá se to snadno prokázat například na Židech. Ti ve středověké společnosti nesměli vykonávat žádné řemeslo, jediné čím se mohli zabývat byl obchod a finančnictví. Zároveň byli jedinými, kteří mohli půjčovat na tehdy nekřesťanský, a tedy zakázaný, úrok (který se pohyboval mezi 27 a 550 %). Pokud se středověký panovník ocitl v dluzích, často řešil svou naléhavou situaci obligátní větou: "Vezměte si to na mých Židech."23

Návrat na obsah.

5. Česko-německé vztahy

5.1. Belatores a Oratores - dva pohledy na svět

Pokud chceme zkoumat vztahy dvou národností, musíme si nejprve vymezit, o kterou společenskou skupinu se budeme zajímat. Ve středověku existovaly dvě základní hybné společenské složky - belatores a oratores. Každá z těchto vrstev měla úplně jiný pohled na svět. Církevní lid žil v určité izolovanosti. Nejspíš se nezajímal o češství nebo němectví. Měl důležitější věci na práci - měl starost o spásu lidských duší. Jazykově navíc jejich problém řešila latina jako jazyk všech tehdejších církevních hodnostářů a učenců. Proto nebyl veliký problém, pokud se potkali dva mniši jiné národnosti. Navíc cílem církevního společenství bylo odpoutání od světských záležitostí a od světa jako takového, tím pádem i od otázek etnické příslušnosti. Nechme je tedy v této chvíli stranou. Pokud se podíváme na světský lid, tam je situace poněkud jiná. Vezměme to od horních příček hierarchie - od krále. Král jako takový stojí jakoby nad společností. Je to panovník křesťanský, tudíž universální, nikoliv panovník národní. Panovník musel mluvit několika jazyky a pokud neovládal některý z nich, vždy měl po ruce písaře či mnicha znajícího požadovanou řeč. Kdokoliv před něj předstupoval, mohl mluvit ve svém jazyce. Panovník byl multikulturní. Vzpomeňme si jen na české dějiny, kolik jsme měli cizích panovníků a nikoho to, až na občasné výjimky, příliš netrápilo. Panovník má zkrátka zvláštní postavení dané už samotnou jeho společenskou výlučností. Podívám-li se na nižší příčky hierarchického žebříčku, musím uznat, že tam se nachází skutečné jádro sporu, zda existoval nacionalismus již ve středověku, či ne. Právě na této úrovni dochází ke každodennímu střetu mezi jednotlivými jazykovými etniky. Právě tady se může (nebo nemusí) projevit vymezení etnika. Obdobné, nebo možná ještě markantnější, je to u dělného lidu. Ten přicházel do kontaktu s německou menšinou prakticky denně, díky čemuž zde byla spousta možností podlehnout nebo odolat myšlence na vyčlenění vlastního etnika do národa. Proto se v této pasáži budu věnovat hlavně těmto skupinám.

Návrat na obsah.

5.2. Zahraniční a vnitrozemský okruh

Dalším rozlišením nutným si vyjasnit je pojetí vnitrozemského problému a problému mezinárodního. Pokud budeme hledat nacionalismus v mezinárodním pojetí, nikdy nebudeme úspěšní. A to hned z několika důvodů. Vzdálenosti jsou sice stejně veliké jako dnes, ale subjektivně byla vzdálenost vnímaná úplně jinak. Lidé neměli dnešní možnosti cestování, a proto jenom cesta po Českých zemích se mohla protáhnout až na měsíc. Tudíž i informace se dostávali k lidem s velikým zpožděním a zkreslením. Ani obvyklý hraniční problém, jak ho známe z 19. a 20. století, ve středověku prakticky neexistoval. Hranice Českého státu tvořil prstenec hor porostlý hustým pralesem. Proto nebylo potřeba hranice někam umisťovat, nebylo potřeba pracovat s promíchanými pohraničními etniky - zkrátka žádná pomíchaná pohraniční etnika neexistovala. A konečně o mezinárodních rozhodnutích rozhodoval panovník, který, jak jsem se snažil vyložit výše, stál poněkud mimo společnost. Neexistoval národní stát, a proto nemohly být ani národní mezistátní jednání. Pokud se ale podíváme do vnitrozemí státu, můžeme začít polemizovat. Uvnitř docházelo k četnému střetu menšin s rozdílnou kulturou, jazykem i s odlišnými zvyky a to vytvářelo velkou zkoušku pro vznik národnostních tahanic. Právě proto se budu snažit zkoumat právě vnitrozemské česko-německé vztahy, ať mohu posoudit, zda existoval, či neexistoval nacionalismus ve středověku.

Návrat na obsah.

5.3. Národní cítění jako středověký pojem

5.3.1. Základní proudy v moderním zkoumáním historie

V dnešní době proti sobě v zásadě stojí dva základní názorové proudy týkající se existence nacionalismu v období středověku. První postoj, více známý a často vyučovaný na školách, je zamítnutí existence národnostních cítění ve středověku. Středověký člověk se podle této teorie cítil být křesťanem - tudíž universálním člověkem náležícím k půdě, nikoliv k etniku. Je zajímavé, že nacionalismus jako výmysl 19. století většinou označují historikové zabývající se moderními dějinami24. Naopak existenci nacionalismu už v dobách 13.-15. století obhajují většinou historici zabývající se středověkem25. Středověký nacionalismus je v současné době velmi diskutované téma, které díky relativně veliké interpretační volnosti skýtá veliký prostor pro názorové střety. Pokud se debata udrží v akademických mezích, je samozřejmě vše v nejlepším pořádku a rozhodně nebude na škodu věci.

Návrat na obsah.

5.3.2. Existoval nacionalismu ve středověku?

Pokud chceme prozkoumat, zda existoval ve středověku nacionalismus, musíme se nejprve ponořit do pramenů. Ty totiž nemluví přímo, v celých esejích o češství a němectví. Spíše jenom naznačují, sem tam dají nahlédnout a pak se opět věnují svým původním záměrům. Na tom však není vůbec nic divného. Uvědomme si, že v dnešní době tomu není jinak. Etnický problém máme jako Češi například s Romy. Romská menšina se od české většiny odděluje natolik, až je zcela patrné, že se jedná o zcela jiné etnikum. A pokud vezmeme v potaz, jak velké množství popsaných stránek se tomuto problému věnuje, zjistíme že to je také jenom zlomek z celkově napsaných textů. Ale teď zpátky do středověku. Vyjděme z předpokladu, že středověký člověk se příliš nelišil ve způsobu citového prožívání světa od člověka dnešního. Odlišnosti tu samozřejmě jsou, a jsou dané dobou, ale v zásadních otázkách myslím zůstávají city stejné. Nacionalismus je vlastně jen přísné vydělení dvou či více etnik do takové míry, že sami sebe začnou vnímat jako příslušníka určitého národu. Jde zde o pocit příslušnosti. Podíváme-li se na Dalimilovu kroniku napsanou kolem roku 1314 dozvíme se, že mezi Čechy zahrnuje i nejnižší příčku společnosti.26 Tím pádem češství jasně vymezuje příslušností k zemi. Z toho ale není jasné, jestli mezi Čechy zahrnuje i menšinové Němce. Odpověď nám poskytne až další zlomek. Při zařizování Augustinského kláštera v Roudnici nad Labem se pan Jan z Drače dopustí vážného prohřešku proti církevním nařízením. Vydá totiž nařízení, dovolující vstoupit do kláštera pouze čistým Čechům (puri Bohemi).27 To už je jasné vymezení českého živlu na základě čistě etnickém. Vydělení Čechů je zde jasné na první pohled. Pokud budeme pokračovat dále, tak roku 1381 byla při Oxfordu založena nadace pro studenty, kteří mají matku i otce čistého Čecha28. Pokud se podíváme až do století 15. narazíme na další zdroj Česko-německého sporu. Roku 1409 se Praha ocitla v ohnivých hádkách o budoucnosti Univerzity Karlovy. Tehdy král Václav IV. 13. ledna 1409 vydal Dekret kutnohorský. Dal tři hlasy Čechům a jeden Němcům, tedy přesně naopak, než tomu bylo do té doby. Tím podle Petra Hory: Rozmáchlým škrtem pera zrušil privilegované postavení Němců na Karlově universitě a z mezinárodní university se rázem stala vysoká škola národní, se všemi přednostmi, avšak i slabinami, jež z takové proměny vyplývaly.29 V jedné z plamenných řečí vyburcovaných tehdejší atmosférou prohlásil Jeroným Pražský, že ryzí Čech je pouze ten, kdo má matku i otce Čecha a že není myslitelné, aby mezi takovými lidmi byl shledán nějaký kacíř, čímž pravděpodobně narážel na sektu Valdenských, ve které bylo velké množství německy mluvících osob. Opět se nám prokázalo, že tehdejší lidé vnímali české a německé etnikum odděleně, uvědomovali si rozdíl. Ale není zde ještě nikde explicitně řečeno, že existovala nevraživost mezi Čechy a Němci. Pro důkaz tohoto si musíme počkat skoro až do konce husitského povstání. Roku 1433 doráží do Basileje dopis obsahující zprávu o situaci v Praze. Píše se tam mimo jiné, že je těžké dosáhnout dohody, lidé se totiž bojí, že pokud přijde mír, vrátí se Němci, vůči kterým je zde přirozená nenávist.30 V této historické zmínce se již přímo připouští konflikt mezi oběma námi zkoumanými etniky. A to tak dalece, že nevraživost byla označena za přirozenou. Tím pádem zde musela existovat myšlenka a uvědomění si vlastního národa. Jak by jinak něco takového bylo možné?

Návrat na obsah.

5.4. Vlna nacionalismu v 19. stol. jako reakce na ústup křesťanské ideologie

Když jsem srovnal středověkou společnost se společností 19. století z hlediska nacionalismu, došel jsem k názoru, že ve společnosti 19. století je nacionalismus mnohem patrnější než ve středověku. Důvodů může být hned několik. Asi nejvýznamnější z nich vidím v tom, že se nacionalismus přesunul do vysoké politiky. V této době existuje národní stát. Důvody vzniku národního státu jsou opět rozličné, některé pravdivé, některé méně. Dejme si problém do historických souvislostí. Proč není ve středověku nacionální stát? Je to právě výjimečným postavením panovníka, který se cítí být více než ochráncem státu ochráncem křesťanstva. V královských kruzích není místo pro národní jazyk, či národní zvyky. Proto se nacionalismus spíše držel v oblastech, ze kterých máme jenom útržkovité informace. V 19. století je samozřejmě situace s písemnými prameny mnohem a mnohem lepší, takže se dají vyvozovat závěry i bez obtížné a mnohdy nepřesné interpretace.

Návrat na obsah.

6. Závěr

Pokusil jsem se přesvědčit vás o existenci národního cítění ve středověku. Shrnuto: podle mého názoru není existence nacionalismu započatá s národním státem. Pravděpodobně má mnohem hlubší kořeny již ve středověku, kde si lidé uvědomovali a vydělovali české a německé etnikum od sebe. Dokonce v takové míře, že odlišovali čisté Čechy od Čechů smíšených. Zároveň zde existovala určitá nevraživost mezi českým a německým živlem. Celá tato práce mapuje jenom můj pohled na svět, se kterým nemusíte souhlasit. Jde přeci jenom o interpretaci.

Návrat na obsah.

7. Použitá literatura

Drška, V; Pilková D.: Dějiny středověké Evropy, Skřivan, Praha 2004

Duby, G.: Věk katedrál, umění a společnost 980-1420, Argo 2002

Le Goff, J., Schmidt, J.-C.: Encyklopedie středověku, Vyšehrad, Praha 2002

Hora, P.: Toulky českou minulostí 2, Práce 1991

Košťálek, S.: Kniha o rytířích, Půdorys, Praha 2002

kol. autorů: Bible, ekumenický překlad, ústřední církevní nakladatelství, Praha 1979

Citované přednášky

Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

Návrat na obsah.

Poznámky

1 Od křesťanského universalismu se lidská společnost dostala k fascinaci rozumem, uctívání vědy, ateismu a konečně k postmodernímu myšlení.

2 Příkladem nám budiž výzdoba gotické katedrály, častým symbolem je vinná réva symbolizující možnost dostat se do království nebeského (v obřadech mše svaté se při pozdvihování mění víno na krev Kristovu - ta symbolizuje jeho oběť na kříži, obětování se za lidstvo). Nám snadno srozumitelným symbole je Lilie znamenající čistotu, neposkvrněnost, ctnost.

3 Srov. Le Goff, J., Schmidt, J.-C.: Encyklopedie středověku, Vyšehrad, 2002 s.777

4 srov. Kol. autorů: Dějiny evropské civilizace, Paseka, 2002, s.151

5 srov. Hora, P.: Toulky českou minulostí 2,Práce 1991 s.430

6 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška z 8.2.2005

7 kol.autorů: Bible, ekumenický překlad, ústřední církevní nakladatelství, Praha 1979

8 srov. Le Goff, J., Schmidt, J.-C.: Encyklopedie středověku, Vyšehrad, Praha 2002 s.599

9 Podle Le Goffa byl průkopníkem této myšlenky kolem r. 500 Dionýsos. On aplikoval hierarchii kůrů andělských na lidskou společnost (opět se zde objevuje symbolická trojka - triáda trůny, cherubíni, serafíni). Ale první skutečnou teorii tří stavů vypracoval Haimo, mistr Auxerrské, jež prožívala svou největší slávu za Karla holého. - zdroj Le Goff, J., Schmidt, J.-C.: Encyklopedie středověku, Vyšehrad, Praha 2002 s.600-601

10 Le Goff, J., Schmidt, J.-C.: Encyklopedie středověku, Vyšehrad, Praha 2002 s.603

11 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

12 srov. Drška, V; Pilková D.: Dějiny středověké Evropy, Skřivan, Praha 2004, s.146

13 Nezodpovídají se nižším stupňům, nemusí jím vysvětlovat, proč učinili právě tento krok, ale jsou na nich závislí - nemůžou nižší stupeň nechat nechráněný ani z hlediska vojenského, ani duchovního. (výjimkou jsou samozřejmě lidé na okraji společnosti)

14 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

15 srov. Duby, G.: Věk katedrál, umění a společnost 980-1420, Argo 2002 s. 63

16 Le Goff, J., Schmidt, J.-C.: Encyklopedie středověku, Vyšehrad, Praha 2002 s. 793

17 A také až po zásluze - po své první úspěšné bitvě, po svém prvním hrdinském činu.

18 Srov. Košťálek, S.: Kniha o rytířích, Půdorys, Praha 2002, s. 64-65

19 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

20 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

21 Le Goff, J., Schmidt, J.-C.: Encyklopedie středověku, Vyšehrad, Praha 2002 s. 348

22 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

23 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

24 Jako například Dušan Třeštík 25 Například Petr Čornej.

26 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

27 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

28 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

29 Hora, P.: Toulky českou minulostí 2, Práce 1991 s. 243

30 Čornej, Petr: Středověká společnost, přednáška v Praze z 8.2.2005

No Comments Yet.

Leave a comment